Celé to začalo už v únoru, když mě kamarádka
poprosila, zda bych jí neupekla na svatbu dort. Upéct svatební dort mě vždycky
lákalo, takže jsem měla radost, že si to budu moci konečně vyzkoušet. Přáním
byl bílý čtyřpatrový dort s vodopádem růží. Růže měly být různě velké a
v několika odstínech šampaňské zlaté. Později ještě přibylo přání mít na
bocích mřížkování s perličkami.
Od té doby jsem tedy postupně řešila, jak to
celé vlastně zrealizuji, protože jsem pekla pouze dva menší dvoupatrové dorty, takže
v oblasti patrových dortů jsem byla absolutní neznalec. Otázek k vyřešení na mě
čekalo dost, mj. kde budu dort skladovat, na čem s ním budu manipulovat,
jak ho sestavím a zajistím, aby se nepropadl, jak připevnit růže a
v neposlední řadě také jak ho přepravím na svatbu. Samozřejmě bylo také
třeba vyřešit, přesné rozměry jednotlivých pater, spočítat si, kolik surovin na
to všechno bude třeba a taky si obstarat všechny potřebné pomůcky. No prostě na
jednu hlavu toho bylo až až. Naštěstí mi hodně pomohlo pročítání diskuzí na různých
fórech o pečení, takže nakonec jsem našla odpověď na většinu svých otázek. A u
těch ostatních mi nezbylo než se rozhodnout pro nějaké řešení.
Abych si byla opravdu jistá, že vše půjde, tak
jak má, rozhodla jsem se upéct si zkušební dortík. Zkouška dopadla vcelku
dobře, takže jsem se mohla plně vrhnout do příprav. První na řadu přišla výroba
růží. Plán byl udělat vždy 8 růží ve třech různých odstínech „zlaté“. Míchání
barev se mi moc nedařilo, buď byly barvy moc žluté nebo moc světlé a nebo
rozdíly mezi jednotlivými odstíny nebyly dostatečně výrazné, takže mi barvení
zabralo víc jak dvě hodiny. Samotná výroba mi pak zabrala zhruba 15 hodin aneb 5
večerů ve společnosti růží.
Na dort pak bylo potřeba upéct 8 korpusů (každé
patro tvořily dva), udělat krém z 2,5 kila čokolády, náplň z 3 kila
višní a máslový krém z 1,5 kila másla. Takže taky žádná brnkačka. Proto
jsem si raději vytvořila rozpis co, kdy a v jakém množství mám udělat,
abych to nezmotala, jak bývá mým dobrým zvykem:) Připravit tohle všechno mi
zabralo 10 hodin a to jsem se neflákala. Tím byly přípravy hotové a zbývalo se
vrhnout na samotnou tvorbu dortu. Takže jsem si postupně zarovnala všechny
korpusy do roviny, prořízla je a naplnila je čokoládovým krémem a višněmi.
Každé patro jsem dala na chvíli ztuhnout do lednice a pak jsem je obmazala a
zarovnala máslovým krémem. Takto připravené korpusy jsem pak nechala přes noc
chladit v lednici.
Druhý den jsem dort potahovala. Vzhledem
k velikosti dortu jsem si koupila potahovací hmotu v sedmikilovém
kyblíku, se kterou jsem se ale pěkně potrápila. Hmota byla tvrdá jako kámen a dalo mi pěkně zabrat než jsem jí
vyndala a propracovala tak, aby se s ní dalo pracovat. Samotné potahování a dozdobení mřížkou a perličkami šlo hladce. Jako poslední přišlo na řadu vyztužení dortu. Za tímto účelem jsem si koupila speciální dřevěné výztuže, které bylo potřeba zkrátit podle skutečné výšky dortu. Takže jsem vzala do ruky pilku a pilovala jako o život, prostě typicky cukrářská práce:-)
vyndala a propracovala tak, aby se s ní dalo pracovat. Samotné potahování a dozdobení mřížkou a perličkami šlo hladce. Jako poslední přišlo na řadu vyztužení dortu. Za tímto účelem jsem si koupila speciální dřevěné výztuže, které bylo potřeba zkrátit podle skutečné výšky dortu. Takže jsem vzala do ruky pilku a pilovala jako o život, prostě typicky cukrářská práce:-)
Způsob převozu jsem dlouho zvažovala a ještě
týden před svatbou jsem byla přesvědčená, že dort povezeme v celku. Pak
jsem ale zjistila, že sehnat potřebně velkou krabici, bude asi oříšek a začala
jsem se pomalu přiklánět k variantě rozloženého dortu. Jasno jsem měla
hned, jak jsem naplnila spodní korpus. Byl tak těžký, že jsem ho sotva unesla a
to na něm ještě ani nebyla potahovací hmota (ani jsem se ho neodvážila zvážit,
jak jsem se bála, že bych ho mohla pustit). U ostatních pater jsem věděla, že mají
dohromady 9 kg (také bez potahu), takže představa, že tohle všechno dáme na
sebe a budeme s tím muset manipulovat mi přišla hned nereálná. Převoz tedy
probíhal v rozloženém stavu, každé patro v jedné krabici. Naštěstí má
můj taťka auto s velkým a rovným kufrem, takže se nám tam vše krásně
vešlo. Růže, které jsou křehké, jsem si raději dala na klín. Cestou jsme museli
zdolat 20 km. Vzhledem k množství nervózních řidičů, kteří nás cestou
předjížděli, jsem si řekla, že pro příště (pokud nějaké bude) si pořídím
nálepku „dort na palubě“. Celou trasu jsme zvládli ujet za půl hodiny. Na místě
pak bylo potřeba dort vybalit, poskládat patra na sebe, zamaskovat spoje
bordurou a naaranžovat růže. A takhle to celé dopadlo:-)
Dort vážil odhadem 20 kg a práce na něm mi celkem
zabrala 40 hodin. Nebudu lhát, byl to pěkný zápřah, ale ten pocit, že jsem to
zvládla, mi to bohatě vynahradil. Dort se navíc líbil a taky chutnal, takže mise
splněna:)
Žádné komentáře:
Okomentovat